Univers VS. Konkrétno - najdeš to v tom?

Svátečnií středa a poloprázdná tramvaj. Opilecké vzpomínky se vysmívají kocovinám, které stále ne a ne odejít. Snaha se branit je marná, protože pukrle nedokáže víc, než podlomit kolena, jako první paprsky slunce, vrývající náznak hlouposti do alkoholových očí. Létají racci. Čekají, kdy budou moci vyklovat poslední zbytky naděje na otupělost před zžíravou bolestí. Kam ti opilí lidé chodí? Mají se doma léčit ze svých mindráků, vedoucím k dalším láhvím sektu, vín a vodek. Vlastně jsem v tramvaji ráda.

Je nad čím přemýslet. Nekonečno vesmíru a nebo proč známe život jenom na Zemi. Dostane se nekdy věda nad úroveň a objevíme druhou múzu kohosi, kdo si usmyslel, že to bude tak, jak to je? A co když můj vesmír má za střed sebe samu a nikdo jinej tam nepatří? Jen desítky malých objemově postradatelných prvků, které mne dokola obíhají  a po záruce se rozpadnou. Jedna dva tři ; osm devět deset, 2013/2014. Chápeš? Pokaždý -..- JEDEN den po záruce - to co má fungovat, klame darovanou důvěru. Změní se, jen z vlastní vůle.

Ne je to chyba.. Celé tohle teatrální představení je úplně k ničemu! Absolutně! K čemu úsměv rtů a očí když nikdo ani nekoukne. Někoho to ani náznakem NEZAJÍMA! Absolutně! Proč tohle?

Moje múza. Přišla jsem na to. Nikdy nepíšu, když nejsi poblíž v časové přímce mého života. Nepotřebuju Tě k životu, ale k tomu abych mohla psát. Na co psát nesmysly okolo, když stejně víš že to je pro Tebe. Není to tak dávno - 24.9 - ''Přijde mi to jako smutná uzavřená kapitola. Docela mě mrzí, že asi nikdy nebudeme schopny tohle probrat z očí do očí.'' a je to tady. Proběhlo to :) A jsem za to ráda :) Prostě kamarádky, který se nesmí lochtat a komentovat si zadek, chápeš? :D 

Nikdy jsem až takhle konkrétní nebyla. Ale nevadí, časy se mění a s nimi i pohled na dřív tragická působení sil, o nichž nemáš ponětí a stejně jsou na tvém denním rozpise. Musíš počítat s časem, který pomáhá ukázat cestu. Občas Ti ukáže rozcestí aby zjistil, jak moc mu věříš a nespoléháš se jen na sobecké ego. Vždyˇje to vlastně jedno, no ne? Vždyť nechci Tvoje telefoní číslo, jen pár upřímných úsměvů a neublížených rán v objetí a smíchu z Tvého chrápání - avšak, jak to provedeš nevím. Už se přeci neuvidíme.