NeLehká úloha

Nejjednodušší je usnout vyčerpáním z ustavičného breku. Jednoduché je se ráno probudit ale neskutečně ubíjející je to, když si po probuzení uvědomíš,  co se dělo večer. Palčivá bolest je zpátky a vám se do očí opět hrnou slzy a všechny ty myšlenky, které se spánkem odešly, jsou zase zpět.

Tohle známe určitě všichni, kromě těch kteří to způsobují. Ale je hloupost aby jsme jen my měli tuhle slabost nebo ne? Každý musíme mít slabost pro někoho, kdo nás dostává do kolen. Musím se přiznat, že i já má za sebou zkušenost z obou stran. Byla jsem ta zlá, jež zlomila pár srdcí a ani po zlomení, křehkého dívčího srdce si nedala pokoj ale vrátilo se mi to. Ve třech podobách zla. 

Možná maličko přeháním. Není to zlo. Stále se mohu vymlouvat na to, že jsem ještě malá holka, podléhající hormonům. Kdyby mi někdo v 15 řekl, že to co se mi stává v tomhle věku je ještě prd a že mě čeká daleko víc, rovnou bych to nechala být, zůstala bych zavřená doma a s nikým se nestýkala.

K čemu to je? Deprese a nespokojenost sama se sebou? Tohle hnusný počasí nikomu nepomůže a stejně pořád trvá.